Zabíjejí i záchranáře, ale na olympiádě mají mírumilovně sportovat…

Stalo se před několika dny: Ruské rakety, které v poslední době zvlášť intenzivně bombardují Charkov, zabíjejí civilisty a ničí infrastrukturu i obytné domy, zasáhly dům, v němž zahynuli čtyři lidé. Tři z nich byli záchranáři, kteří po náletu vyprošťovali postižené. Smrtonosné stroje se totiž po chvíli znovu vrátily na místo zásahu. Sotva to mohla být náhoda nebo omyl, ostatně nejde o první podobný případ. Agresoři nejenže opět zaútočili na civilní cíle, což dělají od počátku války, ale rozšířili brutální válečné běsnění o krutý, cynický úskok. Patrně dobře věděli, že zabíjejí záchranáře. Záměr? Vraždit, likvidovat. A také zastrašovat. Nelítostný orientální středověk.

Světoví politici i média incident právem odsoudili, bude zajisté zapsán na seznam ruských válečných zločinů, na videích se objevily otřesné záběry.  A co? Téměř nic. Četné sankční „balíčky“ nefungují, jak by měly, protože se dají snadno obcházet, pachatele zatím nelze dostat před mezinárodním soudní tribunál.

Jedním z mála možných, a pro Rusko citelných opatření je vyloučení ruských sportovců z účastí na Olympijských hrách v Paříži, které jsou už na dohled. Jenže kolem toho se už měsíce chytračí, hledají se způsoby, jak to zařídit, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.

Mezinárodní olympijský výbor už loni oznámil, že sportovci z Ruska a Běloruska se budou moci zúčastnit olympijských soutěží jako jednotlivci (tj. nikoliv pod vlajkou své země) v případě, že splní kvalifikační kritéria a další podmínky. O umožnění startu „neutrálních individuálních sportovců“ s ruským a běloruským pasem rozhodl Výkonný MOV, ve kterém Česko nemá zástupce. Doplňme, že naproti tomu Český olympijský výbor se k tomuto rozhodnutí postavil zásadově: vyjádřil nesouhlas s jakoukoliv formou účasti sportovců z Ruska a Běloruska na OH, neboť ruská agrese na Ukrajině stále pokračuje.

Ostatně - co znamená pojem „individuální účast“? Vždyť i jako jednotlivci budou ruští sportovci reprezentovat svůj stát, ať vystoupí a soutěží pod jakoukoliv (případně žádnou) vlajkou!

Mimochodem, nepříjemné důsledky rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru dopadají i na Česko: někteří sponzoři podporující účast našich sportovců na olympiádě stahují svou sponzorskou podporu. Např. Realitní společnost CPI Property Group: „Od začátku ozbrojeného konfliktu jsme jednoznačně a zcela jasně odmítali jakoukoliv možnost účasti sportovců Ruska a Běloruska na OH v Paříži 2024,“ uvedl výkonný ředitel CPI Property Group Z. Havelka. „Rozhodnutím Mezinárodního olympijského výboru se naplnily naše nejčernější obavy. Hry v Paříži poslouží jako platforma pro ruskou propagandu.“ (Cit. Z Českých novin.)  

Přidali se i plzeňští pivovarníci. „Pilsner Urquell v reakci na rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru, který povolil start sportovců z Ruska a Běloruska na Olympijských hrách v Paříži, nebude za současných podmínek podporovat nadcházející hry a stahuje se z veškeré komunikace směřující k OH. I nadále bude finančně podporovat české sportovce a prostředky určené na podporu olympiády půjdou českým sportovcům a na rozvoj sportovišť,“ oznámila firma. 

Úvaha o ruské účasti na olympiádě se opět zvlášť palčivě vrací se sílící brutalitou ruské agrese. Neúčast na olympiádě je totiž jednou z mála sankcí, které nelze obejít, přeskočit nebo podlézt. Ovšem jen v případě, bude-li důsledně dodržena. Hledání obezliček a polovičatých řešení je právě oním pokusem o obcházení či podlezení, a je ostudné, že se toho dopouští mezinárodní olympijská organizace. Argument, že sport, a olympiáda zvláště, je přeci apolitický, a že má přispívat k přátelství a porozumění mezi národy, nikoliv k rozdělování, je dávno jen prázdná fráze. Sport byl a je v politice (a politiky) využíván, často spíš zneužíván. Vzpomeňme například třeba jen na nechvalně proslulou olympiádu v Berlíně v roce 1936, která se konala doslova pod hákovým křížem, a o níž natočila „Hitlerova režisérka“ Leni Riefestahlová propagandistický dokument.

Námitka, že ruští sportovci, se na olympiádu svědomitě připravují, a má to být pro ně – stejně jako pro všechny zúčastněné soutěžící – vrcholem jejich sportovní kariéry, je v souvislostech s utrpením Ukrajiny irelevantní. I kdyby šlo třeba  „jen“ o ty zákeřně napadené záchranáře. 

Ještě zbývá nějaký čas, aby MOV své rozhodnutí přehodnotil. Možná by se jeho zástupci měli vydat na pár dní na bojující Ukrajinu, nebo se podívat na aktuální videa, jak to chodí v Charkově.

Agáta Pilátová

 

Slyšíme ho?

Čím přispět k záplavě informací, textů oslavných i analytických, k osobním svědectvím, filmům publicistickým i hraným o Václavu Havlovi? Nepatřičná otázka, protože u mimořádné osobnosti je pořád možné objevit něco nového, všimnout si dosud nepostřehnutých odstínů charakteru, kreativity a významu. Platí to i pro Václava Havla. Což jistě věděl dokumentarista Petr Jančárek, jinak by se snad nepustil do práce na časosběrném snímku Tady Havel, slyšíte mě?, který natáčel v posledních letech života dramatika a exprezidenta. Režiséra k tomu vyzval sám Havel: obrátil se na něj jako na „svého“ osvědčeného dokumentaristu (natočil o něm mj. snímek Václav Havel, Praha – Hrad), aby sledoval jeho postprezidentské kroky, společenské aktivity i soukromý život.

Co nového přidal portrétu muže, jehož osobnost je stále v živé paměti? Především lidský rozměr a nevtíravou, zato přesvědčivou autenticitu.

Když se Jančárek úkolu ujal, nevím, zda tušil, že natáčí poslední léta života VH; vždyť lidský věk se prodlužuje, devadesátka není tak výjimečný věk jako před lety, zatímco Havel umřel sotva v pětasedmdesáti. Ale je pravda, že jeho zdraví už delší dobu nebylo v dobrém stavu. Nicméně, dokumentaristovi se podařilo vytvořil důstojný filmový epilog Havlova života. Zachytil ho jako aktivního soukromníka, o něhož je neutuchající zájem doma i v zahraničí, jako originálního myslitele i jako umělce. Také jako mimořádnou osobnost se svébytným humorem a zároveň křehkého muže s podlomeným zdravím vědomého si svých limitů.

„Jsem pořád mezi lidma, ale v jakémsi smyslu jsem pořád osamělý,“ zamýšlí se dramatik na jednom místě snímku nad svým aktuálním životním stylem, nad údělem muže, který podobně jako protagonista jeho poslední hry a (prvního a posledního autorského filmu) odchází. Předtím však ještě stihne vyslovit spoustu podnětných myšlenek, setkávat se s lidmi, které má rád a hodně pro něj znamenají (Miloš Forman, dalajláma), účastnit se náročných společenských akcí, které pro něj patrně byly fyzicky i psychicky náročné.

Sledujeme unikátní, dosud nezveřejněné záběry ze soukromí, na cestách a třeba u Formanů doma, kde oba přátelé hledají důležité papíry zapadlé mezi nábytkem. Spolu s Havlem zažíváme všední rána i sváteční večery. Důležitý prostor věnuje Jančárek vzniku Havlova filmového debutu – snímku Odcházení. Intenzivnímu natáčení předchází „učednické týdny“, kdy si pokorně osvojuje režijní dovednosti a za pochodu se seznamuje s technickými detaily. Zazní tu rovněž svěřování, vlastně tak trochu omluvné, že celý život toužil stát se  filmařem. Měl to ostatně v rodině, jeho strýc Miloš byl tvůrcem barrandovských ateliérů a úspěšným producentem. Záběry z natáčení filmu a sledování Václava Havla-režiséra při práci nepostrádají momenty situačního i slovního humoru, jehož vědomým původcem je často právě sám protagonista dokumentu. Humor je přítomen i na jiných místech, vždyť také neoddělitelně patří k Havlově osobnosti. Nechybějí však ani dojemné okamžiky. Momenty, kdy si divák znovu chtě nechtě palčivě uvědomí, jak zásadní osobností Václav Havel byl a jak nám pořád chybí.  

 Mezi jedinečnými záběry zaznívají četné Havlovy promluvy. Inspirativní názory a postřehy o sobě, soudy o činech minulých i současných, myšlenky o vlastní duši i stavu světa. Možná je těch sentencí chvílemi až příliš, ale po pravdě - neuškodí občas si připomenout, jak myslela a jednala jedna z bezesporu nejvýznamnějších osobností našich dějin dvacátého i současného století. Zvláště, když Havlovy komentáře jsou doprovázeny citlivě natočeným a působivě rytmizovaným obrazovým materiálem. Petru Jančárkovi patří uznáním i za to, že pracoval s taktem a filmařským i lidským respektem k tématu, a že se dokázal vyhnout sentimentu či laciným senzacím. 

Titul filmu, který převzal z Havlovy věty na place, když točil Odcházení, zní o to naléhavěji. Není to jen otázka, ale i výzva.

Agáta Pilátová

 

Osm vlaků na povel jednoho muže

 Životní příběh Nicholase Wintona a 669 většinou židovských dětí, které zachránil před nacistickými vyhlazovacími tábory, se bezprostředně dotýká naší země. Britského burzovního makléře přiměly k činu události v Československu těsně před vypuknutím druhé světové války a Wintonovy aktivity se většinou odehrály v Praze. Tyto skutečnosti připomíná na Hlavním nádraží plastika Flor Kentové, pana Wintona vyznamenal Václav Havel řádem T. G. Masaryka. Britský hraný snímek Jeden živo tbyl proto u nás   očekáván se zájmem až osobně zaujatým. Lze říct, že je důstojným památníkem mimořádné osobnosti i velkého činu.

I když je to „jen takový normální“ životopisný film. Nebo snad právě proto. Solidní, klasická filmařina. Žádné velké experimenty, a už vůbec ne emocionálně vypjaté momenty, natož – naštěstí - citové vydírání. Přitom Wintonův čin lze označit jako veliký. Navíc šlo o konání muže na první pohled obyčejného, jak jsme si zvykli říkat – „souseda odvedle“. ¨

Scenáristka Lucinda Coxon a režisér James Hawes vyšli z knihy Wintonovy dcery Barbary, která mohla čerpat z ústního podání členů rodiny, z vlastních zážitků souvisejících s „odhalením“, Wintonovy činnosti, i z rodinných archiválií. Tvůrcům se podařilo věrohodně zobrazit napjatou pomnichovskou a těsně předválečnou atmosféru v Praze, houfy uprchlíků z obsazených Sudet, strach i fatální nedostatek informací. Vylíčili Wintonovo nesnadné přesvědčování zdejších ohrožených lidí, že nebezpečí je blízko a že hrozí nejen židovskému obyvatelstvu. Zároveň se také zdařilo zachytit – a tím i výmluvně kriticky zhodnotit – laxní postoj britských oficiálních kruhů, které zdaleka ne vždy a jen neochotně a s váháním připouštěly, že je naléhavě třeba rychle a účinně pomoct.

Snímek se odehrává ve dvou rovinách: v období let 1938 – 39, kdy Winton se spolupracovníky organizuje odjezd dětí a zařizuje pro ně legální pobyt a pěstouny ve Velké Británii, další dimenze, zpočátku kontrastně pomalejší,  zobrazuje dění na konci osmdesátých let minulého století. Tehdy byl Wintonův skutek poprvé zveřejněn, což se pro něj (ve filmu) stalo příležitostí k zamyšlení nad událostmi před půl stoletím. Přechody mezi desetiletími zvládají tvůrci bravurně. S pozoruhodnou přesvědčivostí, dynamicky a se smyslem pro napětí ztvárnili zvláště předválečné týdny a měsíce, kdy Winton s pomocí své matky, působící v Londýně, usiluje o zajištění cesty dětí.

Mezi nejpůsobivější scény patří okamžiky, kdy Nicholas po prvé přijíždí do Prahy a vnímá zdejší nejistotu, obavy i zmatek. V prvních chvílích je poněkud zaskočen, možná i v rozpacích, jak začít. Má však jasno, že začít musí – proto přece přijel. Rychle najde cestu k zdejším aktivistům a spolu s nimi, orientovanými dosud především na pomoc uprchlíkům z Německa a Sudet, podniká potřebné kroky k záchraně židovských dětí. Obraz ulic města ostřelovaného nacistickou propagandou, do nějž přibývají uprchlíci a bída, je naléhavě přesvědčivý. Přispívá k tomu excelentní výkon Johnny Flynna jako mladého Nicholase, zatímco v londýnských kulisách zas skvělý výkon Heleny Bonham Carter v roli energické matky.Jako sympatický bonus český divák rád zaznamená známé záběry pražských ulic a zákoutí, stejně jako přirozeně znějící české věty z úst dětí a Wintonových místních spolupracovníků. Česká stopa ve filmu je přirozená, nepůsobí násilně a do sekvencí odehrávajících se v Praze organicky patří.

Předválečné scény se prolínají s rovinou Wintonova příběhu po padesáti letech. Na konci osmdesátek je to je už starý muž, který se jen váhavě vrací do minulosti. Jako by ho spíš tížila, než naplňovala uspokojením. Není v tom pouze  skromnost muže, který nestojí o veřejný zájem, a vůbec ne o oslavy. Film tu tiše otvírá také staré, ale stále bolestné trauma: tíhu devátého vlaku s dětmi, který už z Prahy neodjel, protože začala druhá světová válka.

Anthony Hopkins pracuje střídmými, úspornými prostředky, pouhým gestem či pohledem, přemýšlivým výrazem, posunutím brýlí nebo pomalými kroky po místnosti.

Film Jeden život zobrazuje počiny Nicholase Wintona ve vysoce nadprůměrné kvalitě. Film tohoto typu má své zasloužené místo v kontextu kinematografie a v kulturním prostředí vůbec. Je jistě možné připomenout i jeho další dimenze, například aktuální souvislost se současnými uprchlickými vlnami i s naléhavými potřebami běženců před hrůzami války. Nebo – a to zejména - podobnost Hitlerovy dobyvačné expanze a krutostí nacismu se současnými ruskými válečnými zločiny. Z příběhu Nicholase Wintona, tedy i z filmu Jamese Hawese lze nicméně vyčíst ještě další neméně důležitý aspekt. Poznatek, že mezi námi vždycky byli, jsou a bohdá i nadále budou výjimečné osobnosti, které jsou „sousedy odvedle“ a na první pohled se nezdá, že by dokázali vykonat něco neobyčejného, ale v jistých životních situacích se vynoří a udělají, co je třeba.

Agáta Pilátová

 

Co mě napadá, když začíná Chanuka 2023 

Začíná Chanuka, osmidenní židovský Svátek světel (letos 7. – 15. prosince). Váže se k němu historická legenda: Ve druhém století před naším letopočtem, po vítězném povstání Makabejských se musel v Jeruzalémě nově vysvětit Chrám. K naplnění chrámového svícnu, menory, bylo ale třeba mít olivový olej na osm dní svícení, a Židé nalezli v zpustošeném chrámu jen malou nádobku se zásobou na jeden den. Stal se však zázrak – ta troška oleje vystačila na celých osm dní. Chanuka se slaví na paměť vítězného vstupu Makabejských do Jeruzaléma a „zázraku oleje“..

V těchto časech se samozřejmě nabízí pojmout svátek symbolicky, vždyť na půdě, kde se před více než dvěma tisíci lety odehrál jeden ze zápasů Židů o život a víru, se opět bojuje. Vlastně se tam v té či oné podobě odehrávají boje permanentně. „Letošní svátek bude mementem zamyšlení nad nekonečným bojem za malý kousek pouště, svobodného místa pro život a modlitbu, o který se vede nekonečná válka. Historie není kultura kolem nás. Historie jsme my. Proto také válka jsme my, ať se odehrává kdekoli jinde na světě. Každé nové vítězství při dobývání chrámu jsme také my,“ soudí ředitel Památníku ticha Pavel Štingl.

Opravdu, dějiny, jsme my, jsou v nás, my je tvoříme.

V současné době se tragické válečné konflikty stávají i prubířským kamenem, jací jsme, jaké jsou naše charaktery, postoje a přesvědčení, náš vztah k bojujícím národům. Například jak moc jsme se už „unavili“ podporou Ukrajiny napadené agresorem. Neměli bychom být unaveni vůbec! Ukrajina stále potřebuje naši morální i materiální pomoc, která nás - v bezpečí hlubokého zázemí - nijak neohrožuje, naopak přispívá k našemu bezpečí.

Letošní Chanuka se odehrává ve zvlášť napjatém čase konfliktu na Blízkém východě. Bohužel, dění v Gaze se stalo také příležitostí pro rozsáhlé antisemitské projevy v řadě zemí a měst Evropy. Do jaké míry byly iniciovány tamními obyvateli původem z Palestiny či jiných arabských zemí, není až tak podstatné, neboť se jich téměř masově účastnili i místní, nearabští občané. Pochodovali pod transparenty požadujícími „svobodnou Palestinu od řeky k moři“, tedy jinak řečeno, vyhlazení státu Izrael. Hlasitě zněla nejen protiizraelská, ale zjevně protižidovská hesla. Mnozí jako by zapomněli na vpád do Izraele a nelidsky kruté vraždění Izraelců 7. října, kterého se dopustil Hamás. Jako by nezabil přes tisícovku nevinných lidí, žen a dětí a neodvlékl stovky rukojmí.   

Připusťme, že vnímání konfliktu na Blízkém východě je ovlivněno našimi informacemi, morálkou, citovou výbavou i naším svědomím. Avšak pro ďábla antisemitismu, který zas vystrčil své hrozivé rohy, to věru neplatí. Není pro něj omluvy. Zdá se, že jen tiše čekal na příležitost, kdy a kde bodnout. Je to nebezpečné. Ze zdánlivě spontánních, ale znepokojivě dobře organizovaných projevů „lidového“ hněvu se může obratem okamžiku spustit nekontrolované zlo. Vzpomeňme na Německo druhé poloviny třicátých let minulého století.

Léta si kladu otázku, kde se v tzv. normálních, na pohled „slušných“ lidech bere antisemitismus. A to i po válce, v níž nacisté zločinně zlikvidovali značnou část židovské komunity. Antisemitismus stále žije, taky ve druhé polovině dvacátého století. A jak se ukazuje, i dnes, v pokročilém 21. věku. Je v tom obyčejný mindrák méně schopných a neúspěšných? Frustrovaných, že neumějí hrát jako skvělí židovští muzikanti světového věhlasu? Že nedokázali vymyslet převratné objevy jako Oppenheimer? Že nepřišli s freudovskou psychoanalýzou, která proměnila psychiatrii? Nevypočítali teorii relativity? Nebo nedokázali úspěšně podnikat, a ještě k tomu provozovat širokou dobročinnost jako Soros? (U toho jména je dobré se zastavit právě v rámci „boje“ s pomyslným Sorosovým vlivem v Maďarsku využívá Viktor Orbán a jeho skvadra antisemitské nálady, a také je obratně vytváří.)

Možná je jedním ze zdrojů antisemitismu (často podvědomá) potřeba mít nepřítele, na kterého lze svést všechno špatné? Inflaci, zdražování energií, nefungující doprava, válečný konflikt, který sice zavinil někdo jiný, ale židovský pachatel je v propagandě působivější? V té souvislosti mi přijde trpce příznačný starý, ale pořád smutně aktuální vtip: Pan Novák sděluje panu Studničkovi: „Za všechno můžou Židi a cyklisti!“ A pan Studnička udiveně opáčí: „Proč cyklisti?!“

Teď ovšem není moc nálada na žertování, Chanuka 2023, a ostatně i letošní vánoční svátky, které jsou Chanuce blízké nejen časově ale i duchem, nutí spíš k přemýšlení, co se stalo, že jsme tam, kde jsme.

Proto je dobře, že taky na pražském nádraží Bubny bude svítit – letos už po páté - devítiramenná chanuková menora. Jako sváteční světlo, připomínka někdejších transportů před více než osmdesáti lety, i jako symbol vzájemnosti mezi lidmi. 

Už řadu let se v těchto místech buduje Památník ticha. Je umístěn právě sem, odkud odjížděly transporty českých Židů na smrt, do ghett a posléze do vyhlazovacích táborů. První svíci tu letos rozsvítí 7. prosince odpoledne zemský rabín Karol Sidon. Třetí světlo a zvláštní připomínka bude věnována památce Karla Schwarzenberga, zakladatele čestného sboru Památníku ticha. Nedožil se dokončení projektu, který se vinou různých překážek opožďuje. Ale vzpomínka na jeho inspirativní a zakladatelskou osobnost a noblesní vlastnosti, k nimž patřily humanismus a tolerance, zůstává živá i tady a teď.

Není divu, že na něj myslím i v těchto dnech, na počátku židovského svátku.

Agáta Pilátová

 

Jak se žije v charkovském metru

Zpravodajství z ukrajinských bojišť se v poslední době poněkud upozadilo, dva válečné konflikty ve stejném čase jsou i na média moc. Nicméně na Ukrajině zuří boje s neztenčenou silou, umírají vojáci, strádají civilisté. Naléhavě to připomíná snímek Ivana Ostrochovského a Pavola Pecharčíka Světloplachost ve slovensko-česko-ukrajinské koprodukci. Z lMezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji-hlava 2023 si odnesl vítězství v sekci Česká radost a Slovensko jej vysílá do oscarového klání.

Sedmdesátiminutová dokumentární esej s mimořádnou působivostí líčí život v charkovském metru, do něhož se před ruskými nálety ukryli obyvatelé města. Posmutnělými, ale svým způsobem nadějeplnými hrdiny snímku jsou dvě děti, dvanáctiletý Nikita a o rok mladší Vika, které válka spolu se stovkami dalších odsoudila k pobytu v úkrytu mezi masivními zdmi podzemní dráhy. „Bydlí“ tu v  nehostinně rozlehlých prostorách nástupišť, procházejí se v tunelech, po trasách kolejí, jimiž jindy jezdí vlaky. Tady všude se na dlouhé týdny utábořili lidé s dětmi, domácími zvířaty, s peřinami a nádobím. Žádné soukromí, nulová možnost intimity. Přežívají tu i protagonisté dokumentu. Kolem nich a s nimi se odehrává tísnivá každodennost válečného metra a lidí, většinou žen nebo starších mužů a rodin s dětmi. Vedou dialogy, vaří si skromná jídlo, polehávají, volají z mobilu a dovídají se tragické zprávy o úmrtích i zbořených domovech tam venku.

U vchodu do metra prověřují policisté nově příchozí, lékařka pracuje v improvizované ordinaci a diagnostikuje Nikitovy zdravotní problémy vzniklé v důsledku dlouhého pobytu v umělém osvětlení. Mezi provizorními lůžky, jídlem a šatstvem pobíhají kočky a psi. Dlouhé dny čekání – nač vlastně? Venku se stále bombarduje, dětem se každou chvíli připomíná, že nesmějí ven. Čas od času se objeví v záběru schody, které vedou na čerstvý vzduch a denní světlo. Ale také do nebezpečí.

Nikita se nudí, není tu co dělat, leda sledovat řeči dospělých, učit se nazpaměť stanice metra, či naslouchat písním a vyprávění šedovlasého kytaristy o Romeovi a Julii. Zpěvák dokola opakuje starou romanci o nepokojném srdci. Nostalgická připomínka starých časů, ale spíš kontrapunkt k nepatřičně zalidněnému podzemí… V Nikitově blízkosti se naštěstí objevuje veselá dívenka Vika v čepici se zaječíma ušima; ve dvou je hned veseleji.

Dokument poklidně, bez dramatických či srdceryvných momentů, místy až jednotvárně líčí zvláštní život-neživot v podzemí. S emocemi pracují autoři citlivě a úsporně. Statické záběry kamery tiše prozkoumávají zákoutí, zaměřují se na detaily, ulpívají na unavených tvářích. Oživením potemnělých prostorů metra jsou jen dva malí protagonisté, jejich hry a vzájemné škádlivé spojenectví, stvrzení společným osudem.

My však - jak by se možná dalo čekat - nesledujeme dění v metru jejich očima, ale „dospělým“ okem kamery. (Ačkoliv dětský pohled by byl možná pro diváka vstřícnější.) Nevlídnou šeď chodeb a zdí tak nic neodlehčuje. Pokud nás však Ostrochovského a Pecharčíkův film osloví, pak nejen vnímáme, ale téměř na vlastní kůži prožíváme dlouhé dny neklidu, nervózní nečinnosti, nepohodlí, (bez)nadějných pohledů na schodiště, jímž proniká sporé světlo z povrchu. Vitální dětská dvojice a koneckonců i starý kytarista vytváří k tomuto neradostnému prostředí výmluvný kontrapunkt.

Snímek vydává silné svědectví o válce, kterou tu neuvidíme, ale která poznamenává každý obydlený metr charkovského podzemí. Místy je snad i přesvědčivější než dramatické bojové scény. Má zvláštní, hloubavou přesvědčivost a jímavou poetiku. Tlumeně, o to však důrazněji vypovídá skrze detaily tváří, předmětů, podzemní šerosvit. K tomu všemu mu stačí časoprostor jen málo přes hodinu, což lze považovat za další bonus. Rádi mu  promineme i některé proluky, v nichž  jakoby cosi chybělo, nedořečené dialogy, drobnou nepřehlednost situací. 

Ostrochovský se už delší dobu podílí na významných filmových projektech na Slovensku a v Česku jako producent i režisér. Už ve svém předchozím hraném filmu Služebníci se osvědčil jako mistrný tvůrce atmosféry . V černobíle natočeném příběhu mladých seminaristů doby normalizace přesvědčivě zobrazil ovzduší strachu 80. let jako příležitost pro tříbení charakterů. Produkoval významná české, slovenské i koprodukční dokumentární a hrané filmy (z poslední doby např.: Citlivý člověk, Arvéd, 107 matek, Modelář). Jeho projekty bývají daleko od mainstreamu, přitom získávají přízeň závažnými myšlenkami a uměleckou úrovní. Světloplachost k nim určitě patří.  

Agáta Pilátová

O filmu Bratři i o bratrech

Na nedávném debatním večeru časopisu Přítomnost byl hlavním hostem filmový režisér Tomáš Mašín, tvůrce filmu Bratři. Nebyla řeč ani tak o filmu, jako spíš o bratrech Mašínech jako takových, o tom, že různé pohledy na způsob jejich boje s komunisty a odchodu ze země stále jitří společnost. Názorové střety na toto téma čas od času ožívají zejména vždy před osmadvacátým říjnem, kdy spor o jejich zásluhy či viny pokaždé vtrhne do veřejného prostoru kvůli možnému vyznamenání.

Diskutující večera se shodli: bratři Mašínové si nezaslouží odsudek, ale uznání, případně i státní vyznamenání, neboť jejich počiny během útěku z komunistického Československa byly bojem proti komunismu.

Před několika dny vstoupil snímek Bratři do kin. Stal se dalším podnětem k úvahám, vzedmutí emocí i k zkřížení kopí na obranu či na útoky v „kauze“ bratrů. Ale s filmem to nemá moc společného; zaplaťpánbůh mu to nemůže uškodit, a pomoct nepotřebuje. Tvůrčí tým snímku si zaslouží, aby jejich projekt byl posuzován nezávisle na etických imperativech, rozhořčení či nadšení kolem reálných událostí. Scenárista Marek Epstein a režisér Tomáš Mašín totiž přišli s příběhem, který je pojat přinejmenším jinak, než byl dosud vnímán. Myšlenkový půdorys i dějová linie přicházejí s novými akcenty.

Scénář i režie staví do popředí rodinu a statečnost žen; zdůrazňují mimořádný význam prostředí, v němž vyrůstaly děti. Krátce, ale působivě to připomínají už úvodní scény s otcem, Josefem Mašínem starším, těsně před popravou, a také autentický text jeho dopisu na rozloučenou, který si žena Zdena mohla přečíst až po letech. Silná, přitom přirozeně a věrohodně působící slova. Soudržnost Mašínů, vzájemný vřelý vztah jsou ve filmu vyjádřeny decentně, civilními, nepatetickými, leč účinnými prostředky.

Film má dvě roviny. První polovinu lze nazvat historickým dramatem, v němž se odvíjí „domácí“ část příběhu: Bratři Mašínové žijí ve vřelém, soudržném rodinném kruhu, mají se rádi. Zároveň na vlastní kůži zakoušejí útlak nové totality. Jako věrní následovníci odkazu popraveného otce proto zakládají odbojovou skupinu a škodí komunistům, jak můžou. V jejich počínání je ovšem i kus klukovské touhy po dobrodružství, po vzrušujících zážitcích. Cítí ale i zodpovědnost k matce a sestře a snaží se postupovat opatrně, nicméně Stb se jim přesto dostává na stopu. Chlapci však spolu s přáteli stejně plánují útěk ze země, protože chtějí se zbraní v ruce v americká armádě bojovat za svobodu své země. Nejspíš v příští válce. Děj tak plynule přechází do druhé fáze, kdy se skupina vydává na ozbrojenou cestu za hranice. Je mnohem napínavější, než předpokládali, protože kvůli nečekaným komplikacím musí přes Východní Německo. Tam na ně spouštějí obří hon – početná armáda proti pěti mladým mužům. Nakonec se jim podaří prostřílet na Západ, i když ne všem.

Obě části na sebe organicky navazují, proměna žánru nenarušuje rytmus ani dějový spád. Film se vnitřně nerozpadá, ale graduje.

Režisér bravurně zvládl (nejen) akční část; například dokázal davové scény, jež se tu nabízely, ale byly by patrně finančně velice náročné, nahradit sugestivními detailními záběry tváří prchajících či schovávajících se chlapců. Odráží se v nich odhodlání i strach, okamžik beznadějné úzkosti i adrenalinová euforie.

Ke kladům Bratrů lze přidat i sympatickou snahu netlačit na pilu, neproměnit příběh v jednostrunný politický film s předem odhadnutelným vyzněním. Neskrývají třeba mladou dychtivost touhy po dobrodružství.  Závažné myšlenky vyjadřují spíš decentně. Drží se reálií, neohýbají ani nezamlčují fakta (jsou tam i tolik diskutovaná zabíjení). A co je důležité: film nedělá z dvacetiletých chlapců ani hrdiny, ani zločince. Jedna kolegyně mínila: snaží se nikoho nenaštvat. Spíš bych ale řekla: chce, aby si divák udělal úsudek sám.

Bratři jsou natočení s poctivou a celkem úspěšnou snahou vypovědět cosi důležitého o totalitě, o touze po svobodě i o (oprávněném) úsilí za ni bojovat. Což lze snad nazvat i jeho poselstvím. Současně s tím se autorům také podařilo vytvořit poutavý dobrodružný snímek, jehož příběh i vzkaz může vnímat i současná mladá generace. 

Ještě se vracím k etickým rozměrům diskuse o počinech reálných, nefilmových bratrů Mašínových. Kvůli filmu jsem si u sebe totiž všimla zajímavého paradoxu: přesvědčivým zobrazením rodiny jsem s i uvědomila, co Mašínům asi nejvíc zazlívám. Možná ani ne tolik mrtvé, které po cestě zabili, jako spíš skutečnost, že s bezohledností mládí – to jest bez ohledu na milující a milovanou rodinu a blízké si šli za svým. Zničili tím víc životů, než střelbou či vražedným nožem. Jenže ve dvaceti jsme možná byli všichni sebestřední…

Agáta Pilátová  

 

 

 

Realita je vždycky horší

Sobota 7. října 2023: za mou právě dokončenou reflexí o britském filmu Golda udělalo ranní televizní zpravodajství výstražný vykřičník. Jako by ponechalo poslední větu bez tečky a naznačilo tragickou nedokončenost doby. A celou tu recenzi vlastně zrušilo, všechno se náhle zdá být neaktuální.

Ale není to docela tak.   

Před padesáti lety začala v Izraeli jomkipurská válka, Dostala název podle největšího židovského svátku, právě tento vysoký judaistický svátek totiž s zvolila spojená vojska Egypta, Sýrie a Jordánska k napadení Izraele. Úder přišel nečekaně šestého října 1973, ve chvíli, kdy zřejmě polevila bdělost tajných služeb i vojsk ve svátečním poklidu. A premiérka Golda Meierová musela řešit situaci na frontě i další osud – ne-li samotnou existenci státu, který řídila. (Mimochodem, jom kipur je v českém překladu den smíření.)  Tomuto výročí, a především izraelské premiérce Goldě Meierové je věnován britský film Guy Nattiva Golda – Železná lady Izraele, který před několika dny uvedla i kina v Česku. Líčí dramatické momenty války, složitá politická jednání a především vnitřní zápasy, sílu i váhání ženy v čele státu. (Přesvědčivě ji ztvárnila Helen Mirrenová, maskéry vybavená i věrnou fyzickou podobou s hrdinkou filmu.)

Film jistě zaslouží obsáhlejší komentář, ale události posledních hodin jej učinily jaksi méně podstatným. Byť se tu nabízí překvapivě mnoho podobností s událostmi před půl stoletím. Útočníci na Izrael si opět vybrali svátek, i když jiný, napadli zemi nečekaně a nad ránem, zastihli tajné služby i armádu špatně informované a nepřipravené. A pak jsou tu i příznačné odlišnosti. Teď neútočí armády, ale gerilové skupiny, byť dobře vybavené z iráckých státních zdrojů; agresoři se dostali na území Izraele; uvnitř země brutálně vraždí civilisty a berou rukojmí.

 Demokratický vět, kromě přirozených nepřátel světa arabského, stojí samozřejmě za Státem Izrael. Analytici hledají příčiny útoku. Proč jej včas nepředvídaly, a to včetně místa průniku, izraelské ani jiné zpravodajské služby, je fakt zzáhada. Vždyť agresivní nenávist palestinských organizací včetně Hamásu k židovskému státu a jejich zdivočelý fanatismus jsou permanentní a mohly kdykoliv vybuchnout ve velký nebezpečný konflikt. Navíc narovnání vztahů Izraele se Saudskou Arábií bylo na dosah a to Palestincům, určitě nemohlo vyhovovat. Do Pásma Gazy muselo z Iráku proudit množství zbraní a raket, jak to, že to nikdo nezaregistroval? Na analýzy teď možná není čas, země bojuje.

Jednoznačně podporujeme Izrael, a to i v jeho příští odvetě útočníkům, která jistě přijde. Nelze však nevidět i hluboké vnitřní příčiny jeho fatální nepřipravenosti na současný útok. Země se měsíce zmítá ve vnitřních rozporech, v řešení i „řešení“ problémů, které s sebou přinesla nesourodě složená vláda. Jsou v ní jsou zastoupeni i extrémisté s nepřijatelnými nároky, v podstatě ohrožujícími demokracii v zemi. Společnost je rozpolcená - viz dlouhotrvající demonstrace proti justiční reformě -, místo zajištění bezpečnosti země politici řešili záležitosti, z hlediska nutné obrany státu málo podstatné. 

Jistě, hraběcí rady a připomínky zvenčí se vzkazují snadno, na nás rakety nelítají. Izrael tu válku určitě vyhraje, aniž je potřebuje. Pravda, bude to draze vykoupené vítězství. Ostatně, podobně jako v jomkipurské válce před padesáti lety. Trpké poučení z prvních dnů tvrdého úderu nakonec patrně přinese i pozitivní plody.

Leccos bychom si mohli uvědomit i my. Například nástražné miny, které nám mohou pod nohama vybuchnout kvůli rozpolcenosti společnosti. Výstražná znamení sporů a nesouladu při projednávání a řešení zásadních problémů. Patří k nim například pochybnosti o podpoře a pomoci Ukrajině, podcenění ruského nebezpečí, nesouhlas s „utrácením peněz“ na armádu, tedy se snahou, aby měla co nejkvalitnější vybavení, rozporný vztah k evropské spolupráci a k NATO. Zanedlouho začne další předvolební kampaň, a dá se očekávat, že populisté opět zvednou laciná a nebezpečná hesla. Viz Slovensko.

Pokud zajdete do kina na film Golda, což lze vřele doporučit, všimněte si prosím, kolik bolesti přinesly spory a zaváhání v nepravý čas, jak nebezpečná jsou selhání, ale i pozdní reakce na zřetelné signály doby.
Při leštění svého ega, v usilování o vlastní moc, při menší obezřetnosti v houšti dezinformací můžeme ztratit bitvu i celou válku. Další dějství dramatu může být jiné, mnohem tragičtější, nebo aspoň horší než příběhy z historie. Dokládá to i krutá realita současné izraelské války. 

Agáta Pilátová